Chlubící :-)

Dnes měli ve škole čarodějnický den.
Kostým čarodějnice máme už nějakou dobu (je rostoucí ;-) ), vyrobit příhodné koště už po těch letech školkování zvládnu levou zadní (když najdu drát), ale požadavek na čarodějnický lektvar nebo jídlo mě drobátko zarazil.
Ale tak co bych pro to své zlatíčko neudělala...

Získali jsme první cenu v klání za nejlepší čarodějnické jídlo a ještě mi vyřizoval pochvalu a poděkování, že to všem moc chutnalo.
Tak jsem na sebe pyšná :-)
Jen si říkám, jestli jsem si nenasadila moc vysokou laťku...

Nákupní

Dnes jsem se rozhodla, že některé nákupy (boty) již nelze odkládat a vyrazili jsme do města, co trvá na to, že je velké ;-)
Nejdůležitější byly ty boty. Pro dvouleťáka. První pár neprošel. Což znamená "Tyhle se mě nelíbí". Vyhledala jsem další. U třetího páru se zdálo, že jsem vyčerpala možnosti vzorů, které jsem byla ochotná zakoupit. Naštěstí na druhé straně regálu byly ještě jedny, dokonce ve slevě. Odsouhlaseny, zakoupeny. Zase jsem se přepočítala, když jsem čekala tyhle stížnosti (to se mi nelíbí) až tak za 10 let... Jo a jednička, dvojka a čtyřka vypadají skoro úplně stejně!
Bod dva, diář pro mě. Proč jen jsem lezla do papírnictví, co je zároveň hračkárna??? Odolnost nakupující matky řádně vyzkoušena, nepovolila. Diář měli jen jeden, kupodivu týden na dvoustraně, který jsem potřebovala, za cenu velmi příznivou, takže barvu jsem mu odpustila.
Bod tři, drogerie. Dobrý, mají tam hrací centrum. Až na scénu kvůli parkování vozíčku dobrý.
Bod čtyři, přesun na náměstí, dvě kolečka kvůli parkingu.
Otrava v květinovce, nevyspalý dvouleťák, netřeba komentáře.
Konečně jdeme pro rybičky. Obvyklé vzdychání nad papoušky (rosela za 900,- ?!?), rybičky neměli.
Navrhuji další zverimex, přesun vozem a pěšmo, nervy ubohé matky se již tenčí. Dětičky se čím dál více podobají nevycválané zvěři. Ani tady neměli ty správné rybky.
Zastávka v zelenině, přežívám jen kvůli vědomí, že je to poslední obchod.
Následuje návštěva, která je odměnou pro všechny :-). Teta mě seznamuje s praxí jedné své známé, která z takovýchto nákupů chodila dostatečně zásobena alkoholem. No, potom už je mi to jedno, já bych potřebovala vzpruhu v tom obchodě, to bych asi vypadala dost blbě, kdybych si tam nahýbala sedmičku bílého...
Ale určitě bych z toho nebyla tak vyřízená, jako dneska ;-)

Jaký krásný den!

Už včera jsem měla radost z toho sněhu, protože když je zima, tak má být sníh! No a když sněží, tak prostě musí člověk jet opatrně, to se nedá nic dělat. Odhrnovala jsem ráno doma, kousek u našich, pak po práci, abych se vůbec dostala k autu a pak doma celodenní nadílku. Parádní tělocvik!
A dnes, den jak malovaný! Na odklízení zbylo pár cenťáčků, takže pohodička, nové boby, co byly pod stromečkem, jezdí jako vítr a to krásné sluníčko!
Taky začali kácet kus lesa před našima, harvestor a vyvážečka, tak Vojta je u vytření a neslízá z okna.

Já jeho nadšení nesdílím zcela, ale když má on radost, tak mám taky :-)
Kdyby tak takováhle zima vydržela aspoň týden!

Mám neteřinku!

Překvápko, já byla skálopevně přesvědčená, že budeme mít Pavlíčka. Tak ne, máme Elišku, je úžasná!

Začala zima

a tak jsme vyrazili na brusle.
Všichni.

Všichni jsme si to užili, překvapivě i Vojta, kterému to na kačenkách pěkně šlo a byl na sebe velmi pyšný a dnes o tom všem vyprávěl :-)

Juchůůůů!

Před dlouhým časem jsem tu dokumentovala založení kvásku.
Založit se povedlo, ale chleby nebyly nic moc, ten první byl do popelnice, druhý pro koně, třetí jsem jedla jen já, čtvrtý taky nic moc... Přiznám se, že mě to pak přestalo bavit. V lednici zůstal lžíce kvásku v malé skleničce a velká sklenice s přebytkem. Došlo ještě k pár pokusům, ale pořád to nebylo ono. Na FB skupinu "Pečem pecen" už jsem radši ani nechodila, ty výstavní bochníky ve mě vzbuzovaly frustraci.
Při velkém úklidu lednice jsem narazila na zapomenuté sklenice. Ta malá šla do koše, ta velká ji měla následovat, ale zarazilo mě, že kvásek pořád ještě voněl. Odebrala jsem lžičku, dala zkušebně rozkvasit a on se rozběhl. Usoudila jsem, že když se mnou měl takovou trpělivost, že mu dám ještě šanci. Omlazovala jsem týden a pak zadělala na chleba podle pana Cuketky. Nakynul minimálně. Napadlo mě, že ho zkusím dát do lednice. Nakonec tam zůstal víc než 24 h, prostě to tak vyšlo. Upekla jsem ho s tím, že případně budeme mít s Vojtou co dát Suzině (koni). V té troubě už se skoro nehnul, žádné praskliny. Jaké bylo moje překvapení po rozkrojení, když se ukázalo, že má krásné bubliny, chutnal výborně.
Z toho jsem vyvodila, že můj kvásek potřebuje prostě hodně času, řekněme, že je relativně mladý a tak mu to prostě trvá.
Odhodlala jsem se k dalším pokusům a zadělala na chleba a na lívance. Chleba se měl čile k světu, lívancům se tedy nechtělo. Místo k obědu byly až k večeři, ale zato byly parádní a chlapečci je baštili o závod (ani se neptejte, jak dopadly předchozí pokusy o lívance).
A já jsem na sebe tááááák pyšná, že jsem na to přišla! Prostě a jednoduše, trpělivost holka!

Tu chleba a tyhle lívance. :-)

Kulturní

Když jsem se tudle (a na ten patvar mi nešahejte, to se tady tak říká) chystala duševně povznést u Benátského kupce s panem Polívkou, vzdychali chlapečci, že oni by taky do divadla.
Tak dnes jsme vyrazili na Sněhovou královnu v podání Divadla Maléhry. Panečku, to bylo parádní! Bavila jsem se od začátku až do konce, děti rovněž ;-)
Kdyby to někde u Vás hráli, tak velmi doporučuji!

Předseda vlády

Včera Víťa nadšeně líčil, jak jim přijel do školy pán, aby jim četl. Prý předseda vlády. Tvářila jsem se pochybovačně, premiér v moravecké škole? Jestli se jmenoval Sobotka, nevěděl. Jsem si myslela, že asi starosta (= předseda moravecké vlády)...
Tak jsem trochu zapátrala a ono jo!

Vítkovi se ta knížka moc líbila, pane premiére ;-)

Někdy...

...to nedávám.
Včera:
Před odchodem z domu důrazně upozorním, že trampolína je teď ráno ještě mokrá a že se na ni nemá chodit. Obleču se, zamknu. Všímám si, že má Vojta obráceně holínky. Při přezouvání zjistím, že má mokrý punčocháče:
"Kde sis to zamokřil?"
"No na trampolíně."
Převlékám tedy mokré punčocháče a tepláky.
Po chvíli:
"Mámo, mámo, Vojta spadl do potoka."
Převlékám kompletně.
Jdu nachystat oběd, upozorňuji, že na ně zavolám.
"Mámo, mámo, Vojta se počůral."
Převlékám trenky, punčocháče a tepláky.
Sušák je plný, hážu to do pračky.
Odpoledne skáčou na trampolíně. Fajn, říkám si, teď už to bude suchý. Trampolína jo, tráva okolo bohužel ne. Převlíkám oba. Ach joooo, ta mrcha skákací se fakt už musí uklidit.

Jdeme se projít, pro nějakou kukuřici a listy na podzimní vyrábění.
Já nesu tři kukuřice a pár listů, podle hošíčků trapně málo, Vítek potřebuje plnou náruč kukuřice a Vojta nepočítaně listů. A ještě vezme Víťovi kukuřice, protože mu padají a pak se celou cestu shýbá pro upadlé listy. Upozornila jsem, že jim nic neponesu a dotáhli to až domů. Bez řečí.

Dnešní vodnická story:
Hned ráno zakazuju trampolínu a potok.
Před obědem věším prádlo a vidím Vítka, jak má na klacku pověšenou Vojtovu vestu. Dozvídám se, že ji suší. Zjišťuju, že Vojtěch je opět kompletně mokrý, v každé holínce má tak půl skleničky vody. Čerti by mě vzali! Přikazuju odstranit všechny desky, které si přes potok nainstalovali.
Sušák opět plný...
Přes léto tam nespadl ani jednou! (Což bude asi tím, že v potoku nebyla skoro žádná voda a taky nechodil po kluzkých deskách v holínkách :-/)

Září

Konečně skončilo :-)

Ano, bylo docela hektické, posledního srpna jsme se totiž vrátili z báječné dovolené u moře (Bibione, Itally) 

Moc fotek nemáme, protože NĚKDO (já), vzal omylem špatný kabel k nabíječce od foťáku. No co se dá dělat, zase jsem si víc užívala přítomný okamžik, když jsem nehledala vhodný záběr. 

V Bibione jsem byla asi před deseti lety a musím jim to tam velmi pochválit, Bylo tam tedy dost lidí, na můj vkus vesničana, ale jinak výborné služby, všichni ochotní a usměvaví, všude nějaké blbiny pro děti (houpačky, prolézačky), sprchy, pro děti príma. Vědí to všichni, takže ticho a klidnou relaxaci tam opravdu nehledejte, u vedlejšího slunečníku je partička německých dětí, o dva vedle se vzteká roční italče a všichni potřebují ke svým stavbám z písku vodu z blízkých sprch. Nejdřív jsem v rámci dohledu chodila s Vojtou, ale když jsem viděla, jak předbíhá celou frontu a naprosto nevzrušeně strká kyblík pod kohoutek, tvářila jsem se, že k němu nepatřím. Když si pak čisté ruce namočil do písku, aby si je mohl znova umýt, otočila jsem se k odchodu a sledovala jeho návrat opravdu z dálky. O tom, jak si chodil mýt zapískovanou lopatku pod kohoutek, kde si zrovna někdo umýval nohy, už se snad ani nebudu zmiňovat... Nemám žádnou pochybnost, že by se Vojta kdy ve světě neprosadil :-)

A tak jsme do školního roku skočili opravdu rovnýma nohama...

První týden jsem se snad ani nezastavila, než jsme si zvykli na vstávání (já s tím mám problém dodnes, jediný Vojta radostně vyskočí a je připravený na nový den), svačiny, úkoly a ježdění autobusem, chvilku to trvalo. Víťa není za aktovkou skoro ani vidět (a to jsme koupili Emipo, protože patří mezi ty menší a lehčí), ale zvládne jet sám autobusem. Tedy samozřejmě v doprovodu "velkých" druháků ;-). Pochvaluje si, že je to ve škole mnohem lepší než ve školce a ještě pořád tam chodí rád. Stěžuje si jen na některé konkrétní děti, což chápu, a rozumím, ale cestu, jak mu s tímhle pomoci zatím hledám. 

Kdysi dávno jsem koketovala s myšlenkou domácí školy, ale jen velmi krátce, protože když je škola domácí, tak to znamená, že rodič (matka) je doma, což jaksi pro mě tak úplně není a navíc, Víťa si nechá cokoliv vysvětlit od někoho cizího, ale jak s učením začne rodič (ano, i otec), tak s ním není řeč. Teď je doma kvůli nemoci a včera, při doplňování učiva jsem si říkala něco ve smyslu potěš koště, tohle bych fakt nedala, kdybych ho měla učit doma... Dneska ale nám to šlo spolu krásně a všechno jsme měli hotové za chvíli. Asi pochopil, že s matkou nic nanadělá a že bude prudit s učením dokud se to neudělá a spolupracoval výborně. Každopádně domoškolním mámám vzdávám čest a smekám klobouk ;-). 

I pracovně bylo září plodné, v Radešínské Svratce proběhla tradiční výstava. Na fotce vidíte vlevo krásnou (moji) slunečnici a za ministrovým ramenem moji maličkost, krom jiného ;-)

Víc informací o výstavě k nalezení tu. Bylo to prima, ikdyž náročné. Přišla jsem o hlas a pořádně začala mluvit až za týden (takové ticho u nás doma snad ještě nebylo, na mé výzvy pronášené šeptem ovšem nikdo nereagoval).

Inu, náročný měsíc, k tomu ještě nějaké rodinné oslavy a večírky a tak jsem vážně ráda, že je to září za námi.