Půl hodiny marně vysvětluji batoleti, že tenhle traktor a tenhle vůz nejsou kompatibilní - po deseti centimetrech jízdy se vůz odpojí. A tak zapojuji a zapojuji pořád dokola. Když už toho mám dost, vyřeším problém gumičkou.
Podle očekávání je to naprosto špatně, musím sundat gumičku a drahoušek se rozhodne, že vlastně může jezdit se samotným traktorem...
A tak stále dokola, celé dopoledne. Príma dovolená, což? ;-)

Čas

Nedávno jsme se na jedné ženské akci podivovaly, kolik jsme toho za dvě hodiny stihly, došly jsme k tomu, že se čas natáhl a jedna inspirativní báječná žena k tomu poznamenala, že to v poslední době dělá často. Usmála jsem se tomu, a ono jo, už si toho taky všímám. Chodíme často pozdě, ale v poslední době se nám podařilo nápadně často přijít mezi prvními. Včera jsem dodělala práci, která má být hotová až v pátek (mám takový pocit, že je to poprvé v mém celém životě, kdy mám něco hotové s TAKOVÝM předstihem).
Pracuju na tom, abych čas vnímala jako něco, co si poklidně plyne a ne že pádí úprkem pryč. Jde mi to se střídavými úspěchy, Víťa je v tom poklidném plynutí času ještě o mnoho napřed, takže když se pak jeho hodinová snídaně setká s mým potěšením z dlouhého ranního spánku... Škoda mluvit :-)
Minulý týden mě velmi potěšila školková logopedka, domlouvali jsme se s paní učkou, že až přijede, stavíme se k ní s Vítkem, protože L mu ještě dost dělalo problémy. Od té doby uplynul nějaký čas a L se objevilo samo. Paní logopedka Vítka moc chválila, jaký je šikovný, něco málo nám doporučila k fixaci správné výslovnosti a já byla hrdá až na půdu.

Výživné dopoledne

Vojta si tiše hraje v koutě v knihovně. Podezřívám ho, že vzal fixu a tvoří nějaký další abstrakt na nevhodném místě (dva máme u schodů). Ukáže se, že má něco onačejšího, našel vosu (živou!!!) a hraje si s ní. Podaří se mi přimět ho, aby ji pustil, aniž by některého z nás ta potvora štípla. Je nějaká velká. Vyřeším vosí problém plácačkou, aspoň pro tentokrát.
Za chvíli slyším ránu a řev, přibíhám a zjišťuji, že Vojta opět vylezl na stůl a spadl, jak jinak než přímo na hlavu. Má to pěkně promáčklé, bude boule jako zeměkoule. Pohotovostní arnika nejde vyklepat, zjišťuju, že kuličky jsou slepené k sobě (kdopak ocucával lahvičku a říkal koko???) a tak po chvilce marného hledání jiného balení (doplnit zásoby!) tohle rozbíjím paličkou na maso. Ovšem situace nevypadá moc dobře, nejsem schopná zjistit, jestli zornice reagují, zdá se mi, že buď málo, nebo vůbec, pokládá si hlavu a je celý zelený. Volám mamku na konzultaci a nakonec vyrážíme směr nemocnice. Na příjmu se panu doktorovi zdá Vojta celkem ok, ale odesílá nás na rentgen. Trochu se děsím, jak přimějeme pytel blech ležet bez hnutí, ale jak není ve své kůži, jde to překvapivě snadno. Snímek je v pořádku, ale pro jistotu si máme zajít ještě k dětskému neurologovi. Velice nás všechny pobavil rentgen hlavy, pěkně tam byly vidět neprořezané zuby, škoda, že se pan doktor nedal přemluvit k vytištění. Bloudíme špatně označeným areálem a Vojtovi se překvapivě uleví a je jak vystřelený z rakety. Vyčkáváme na vyšetření, je čas oběda, ale je čím dál jasnější, že torpédo je naprosto v pořádku, tedy až na tu bouli. A taky že jo. Na příjemnou doktorku dělá oči a pak se předvede i se svým "bagrrrrrrr, tatra". Ovšem otázka paní doktorky, jak se takové dítě dostane na stůl, mě vcelku pobavila... Za deset vteřin, že. V čekárně pak během oblékání třikrát vylezl na lavici, kolemjdoucí sestřička žasla.
Jsem moc ráda, že to všechno dobře dopadlo, protentokrát, ale mám takové neblahé tušení, že s tímhle torpédem si ještě hodně užijeme.
Drahý se nechal slyšet, že Vítka bylo třeba hlídat do roku, Vojtu od roku dokud. Na můj dotaz, co se myslí tím dokud, jsem se dozvěděla, že dokud si ho nenajde nějaká slečna, která ho bude hlídat místo nás :-)

Plavání

Dneska jsme byli poprvé plavat s klukama v opraveném žďárském bazénu. Přišli jsme pozdě (dvě objížďky), takže Vojta si to tak úplně neužíval (potřebuje víc klidu na začátku a to má se mnou, osobou, která chronicky chodí pozdě, prostě těžké), ale to příště bude lepší, slibuju. Zato Vítek, to byla jízda! Šipky, salta, skoky z ramen, hustý potápění... S oběma jsem byla v sauně, takže jsem vydatně očištěná. Měla jsem s sebou hlídačku, pohodička. Domů jsme dojeli totálně vyřízení, Vojta usnul v autě, já v obýváku :-)
Prostředí je tam moc pěkné, akorát tedy personál je patrně stejný jako býval na starém bazénu, no možná není, ale přístup k platícím klientům zamrzl kdesi kdysi, bohužel.
Otrávit se ale nenecháme a už se těšíme na příští neděli, jak si zaskáčeme a zapotápíme, vodě třikrát hurá!