Přišel podzim (no u nás určitě) a tak nastal čas pro novou pomocnici - sušičku. Mám ji chviličku, ale zatím jsem nadšená. Muž se tvářil neutrálně, ale když jsem ho seznámila s cestou špinavého prádla do skříně - jeden by myslel, že po těch letech rodinného života to nebude takové překvapení - uznal potřebu a zakoupili jsme.
Vítkovi začala škola, nejdřív se mi zdálo, že to nějak uteklo, ale teď po dvou týdnech, vidím, jak "dospěl". Na vlastní žádost jezdí sám autobusem a moc si to užívá. Blbé je to brzké vstávání, já i on jsme spíš sovy, takže to je něco na nás. Jediný Vojta vyskočí o půl šesté s úsměvem a hrne se do dalšího dne. Já si taky zvykám na školní režim, ten první týden byl mazec, to jsem ani nevěděla, jak se jmenuju (jezdila jsem s ním, aby se naučil, co a jak v autobuse), teď už je to lepší, zato si vychutnávám pořádnou chřipku. Ve čtvrtek na výstavě jsem přišla o hlas, takže doma nikdo nereaguje na moje pokyny, pronášené nezvykle tichým hlasem. Beru to jako výzvu, abych snížila svou zvukovou hladinu i do budoucna, tak uvidíme, jak se mi to podaří.
